Období hudební historie - A/Baroko, Klasicismus

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1... "Slavná období klasické hudby – 400 let evropské historie: baroko, klasicismus, romantismus, moderní hudba – každou epochu charakterizuje svébytný zvuk. Vydáme se s diváky na toulky hudební historií a společně s hvězdami klasické hudby budeme objevovat, jak geniální skladatelé a velké myšlenky, války a revoluce, vášeň a národní hrdost proměňovali hudební jazyk." Baroko (1/2,-12) O vzniku nového stylu, dějinných událostech, které ho ovlivnily a zejména o jeho zakladateli C. Monteverdim: "Baroko se řídilo diktátem okázalého luxusu, zejména ve vyšších společenských vrstvách, zatímco obyčejný život nejvíc ovlivňovaly války a smrt. V dobách, kdy věda zpochybňovala náboženský koncept bytí a oslniví barokní kastráti byli uctíváni stejně jako dnešní popové hvězdy, oslavovala hudba Boha a absolutistického vladaře. Bach, Händel, Vivaldi, Lully či Monteverdi vytvářejí zvuk barokní doby, věku extrémů, který definovaly honosné paruky, citové zanícení a tyranské vlády. V baroku muselo být všechno velkolepé, grandiózní, bohaté a pestré. Baroko je explozí smyslů. Nikdy dřív světu tak bezvýhradně nedominovala pompéznost, opulence a oslnivost. Začátek se datuje kolem roku 1600 a konec v polovině 18. století. Barokní styl prostupoval každý aspekt kulturního života – módu, umění, architekturu i hudbu. Rozšířil se nejprve v Itálii a postupně si podmanil celou Evropu." Baroko (2/2,-29) O dvorské opeře období Ludvíka XIV., Händlově londýnském pobytu a tvorbě J. S. Bacha: "Zámek Versailles nedaleko Paříže byl od roku 1682 sídlem vladaře, který měl dosud nevídanou moc. Krédem Ludvíka XIV. bylo: Stát jsem já. Na Ludvíkově dvoře působil hudebník, který určoval zvuk své doby – Jean Baptiste Lully. Vládl světu hudby a zákonům harmonie po boku Krále Slunce. Francouzská šlechta ho ochotně poslouchala, okouzlena přepychem a krásou královského dvora. V roce 1685 spatřili světlo světa dva nejslavnější barokní velikáni, nad jejichž dílem se posluchačům dosud tají dech – Georg Friedrich Händel a Johann Sebastian Bach. Každý měl úplně jinou povahu, a přesto byli oba silné osobnosti. Bach žil v Německu a byl ve službách protestantské hudby a saské i braniborské šlechty, Händel zas strávil dlouhá léta v Londýně, kde opanoval italské operní jeviště (opera seria), aby v stáru přesedlal na anglické oratorium. Jejich tvorbou barokní styl vrcholí a do jisté míry i končí." Klasicismus (1/2,-39) O Vídni jako centru hudebního života 18. století, o dílech J. Haydna, W. A. Mozarta a L. van Beethovena: "Hudba Vídeňského klasicismu vyjadřuje touhu po sjednoceném světě, ušlechtilých ideálech svobody, rovnosti a bratrství. Je to čas revolucí, boje za svobodu a osvícenství. Čas vznešených slov, ale také krvavých vyrovnání. Z hrdinů se stávají tyrani a těm, kteří donedávna nesli pochodeň revoluce, padají hlavy na popravištích. Vídeňský klasicismus vyznává symetrii a eleganci. Hudba již není dílem Božím, její autorství je konečně připisováno člověku. V první řadě bravurnímu hudebníkovi Josephu Haydnovi, jehož skladby na tváři interpretů i posluchačů vždycky vykouzlí úsměv. Ale jaký zvuk má vídeňský klasicismus v hudbě? Tuto otázku nám pomůže zodpovědět koncertní pianistka Gabriela Montero, která vládne úchvatným uměním improvizace. Rozdíly mezi tím, jak skládali Beethoven, Mozart a Haydn nám objasní pomocí známé melodie Beatles Žlutá ponorka v stylově různém kompozičním ztvárnění." Klasicismus (2/2,-49) O stylu, který odráží ve svých formách myšlenky osvícenství, dobu revolucí a napoleonských válek.: Jeden skladatel zastínil všechny ostatní ještě za svého života: Wolfgang Amadeus Mozart. Enfant terrible, radikální a nepřizpůsobivý hitmaker své doby. Mozart je kultovní postava, superhvězda, jakou hudební svět dosud neviděl. Provokuje, boří veškerá zavedená pravidla, chová se jako démon. Na koncertech hraje příležitostné skladbičky, které šlechtickému publiku berou dech. To jediné, co Mozart respektuje, je jeho vlastní genialita, kterou dává najevo s ostentativní dávkou marnivosti. Mezi operami Figarova svatba a Cosi fan tute na libreta Lorenza da Ponteho přichází opravdový trumf: opera oper Don Giovanni. Vypráví příběh aristokratického donchuána, který nesvádí jen jednu služtičku, ale každou sukni, která mu přijde do cesty. Premiéra se koná roku 1787 v Praze. Je to nepochybně Mozartovo nejpolitičtější dílo. Už nezobrazuje jen milostné hrátky a důvěrnosti, ale zcela otevřeně pojednává o sexu a zradě. Šlechtické obecenstvo od takové troufalosti nemůže odtrhnout oči."